Vývoj jazzu

1900 -1920

V prvních dekádách 20. století vznikl v Americe nový hudební styl, který nutil zbytek světa k soustředěnému poslechu. Měl naprosto současný, dynamický a naléhavý výraz a jeho rytmy, expresivita i frázování pocházeli z Afriky. Svět zaregistroval JAZZ roce 1917, kdy vyšly první nahrávky Original Dixieland Jazz Bandu, ale zárodky této hudby už dlouho bublali pod pokličkou: patřila k nim vesnické blues a hudba jižanských plantáží, hra pianistovi boogie ze železničních barů a salonů, elegance i rytmická dôraznosť ragtimu, pochodových a pohřebních kapel a také klavírní styl z hostinců New Orleansu. Tyto prvky existovaly i na mnoha dalších místech Spojených států, ale nejrychleji dozrály právě v tomto městě.

20. léta

Spisovatel F. Scott Fitzgelard nazval dvacátá léta jazzovým věkem. Duch jazzu, jeho nevázanost, spontánnost a otevřenost odrážely rostoucí sebevědomí mladého národa. K novým fenoménem patřil i zábavní průmysl, který se na obou stranách Atlantiku rozvíjel díky nástupu nahrávající techniky, filmu, rádia. Neworleanský jazz se objevil roku 1917 av dvacátých letech od základu proměnil celou taneční hudbu. Louis Armstrong vyšel z kolektivní ansámblovej improvizace az jazzu vytvořil platformu pro sólové výkony, v tom ho následovala celá řada virtuózů - Earl Hines, Coleman Hawkins, Sidney Bechet. Do popředí pronikala také řada bluesových zpěvaček. Hudebníci se stěhovali z Chicaga do New Yorku, ai když popularitu na čas získal klasicky znějící symfonický jazz, cestu do budoucna ukazovala Ellingtonova orchestrální bluesově laděná hudba.

30. léta

Slovo jazz, které získalo dominantní roli v předchozí dekádě, na čas pohřbil krach na newyorské burze a hospodářská krize. Obecenstvo sice nezmizlo, ale krize téměř zničila zábavní průmysl a ještě silněji postihla síť rozhlasových stanic. Když se ekonomika zotavila, bylo zde již nové publikum, které se vyhledávalo nové hudby. Neworleanská představa jazzu i jednoduchých, ničím neokrášlených stylů, jak bylo blues, již působila staromódně a nekultivivane. K masovému publiku pronikla elegantní a energická taneční hudba - bigbandový swing.

40. léta

Swingové kapely ovládly od roku 1935 zábavní průmysl. Přinesli s sebou generaci vynikajících sólistů; ti ve svých rychlých a složitých sólech doslova vyprávěli příběhy, které podbarvil mohutný, ale elegantní rytmus orchestru.

Když se třicátá léta chýlila ke konci, zdálo se, že swing nic neotřese - vždyť také dobyl Carnegie Hall. Byla to tak žádaná hudba, že se nakonec opočúvala. Mladí a znudění bigbandem hráči, k nimž patřil trumpetista Dizzy Gillespie, saxofonista Charlie Parker a kytarista Charlie Christian, nakonec přinesli změnu. Rozvinuli harmonii, rozčlenili pravidelný swingový rytmus a vytvořili útržkovitou, přerývanou hudbu plnou napětí, která znamenala odklon od swingové jednoznačnosti a od základu změnila skladatelské i hráčské metody. Hlavním inspirátorem nového přístupu byl Parker; další impulsy čerpal bebop z široké palety společenských a ekonomických změn v průběhu 2. světové války. Mezi černošskými hudebníky rostla nespokojenost s jejich uplatněním. Končila éra big bandu. Jazz se vzdálil masovému vkusu a jeho vazby na blues a africké rytmy zesílily.

50. léta

Jazz se v tomto období rozvětvil. Zatímco swing vedl třicátá léta a bob následující dekádu, v padesátých letech swing nejprve zmizel a pak se vrátil jako main-stream.

Bebop vytvořil tvrdší, funkový hard bop a jemnější cool jazz; později se vyvinul do formou nesvázaného modálního tvaru. Do popředí stejně pronikly surovější principy: únik formálních struktur znamenal předzvěst free jazzu, spojením bělošská country a černošského městského blues vznikl rock-and-roll. Všechny tyto změny probíhaly souběžně. Neslučitelné nálady mladé generace vytvořili z bopu kultovní hudební hnutí "beat generation" a jazzmani zaregistrovali, že z jazzu se opět stává radikální síla.

60. léta

Novému směru z počátku šedesátých letech se říkalo "free music" či "New Things", tedy svobodná hudba, nová věc. Hudebníci se příliš nesnažili vysvětlovat, o co jim jde. I Miles Davis, který tento nový styl neměl v lásce, poskytl v letech 1960 až 1965 svým spoluhráčům více volnosti a prostoru k sebevyjádření. Zápas o občanská práva získal v USA tempo a napětí z prodlužování války ve Vietnamu, což vytvářelo pocit, že hudba může symbolizovat protest, společné naděje, extázi a útěchu. I když free jazz pomohl Ornette Coleman nebo Johnu Coltraneovi rozšířit výrazový slovník, ve své podstatě to byla nekomerční hudba. Mladá generace se tehdy obrátila k rock-and-rollu, což koncem šedesátých let připravilo cestu k jazzrockové fusion.

1970 -1990

Rock prošel v šedesátých a sedmdesátých letech takovým tvůrčím rozkvětem, že uvedl veškerou další hudbu - včetně jazzu, který se zrodil ze stejných kořenů. Syntezátory, baskytara a zesilovací aparatura se staly standardní výbavou mnoha rockově orientovaných jazzových kapel zpočátku sedmdesátých let, jejichž popularita byla srovnatelná se swingový kapelami, působícími ve čtyřicátých letech. Hudebníci, kterým vadilo opakované klišé, i to, že fusion chybí jemné odstíny, se vraceli ke starším jazzovým formám - ke swingu, bopu a free jazzu. Jejich čas přišel, když mladí hudebníci ještě více prohloubili spojení jazzu, funku a latinské hudby a dřívější nahrávky fusion najednou působily zastarale. Do popředí pronikla elegance bopu a fenomén "world music" - tedy výměna impulsů mezi jazzem a ostatními hudebními kulturami.

Dnešní jazz

V r. 1990 zveřejnil časopis Time na obálce obrázek mladého trumpetisty Wyntona Marsalise. Titulek oznamoval nástup "Nového jazzového věku", ale opožděně; první signály se objevovaly od začátku 80. let - a mnohé naznačil už v roce 1976 bouřlivý návrat bopového saxofonisty Dextera Gordona.

Jazzová renesance přece jen hodně lidí překvapila. Po období, kdy byl jazz téměř vyhozen z gramofonových obchodů, najednou jako by vstal z mrtvých. Časopis Time by ale těžko mohl tvrdit, že jazz se nyní těší takovému stejnému zájmu, jako v předešlém "jazzovém věku". Neobjevil se žádný jazzman, který by svou popularitou zastínil Madonnu, nebo M. Jacksona, nebo by měl stejné charisma jako Paul Whiteman, který získal titul "Král jazzu" před šedesáti lety.

Slovo jazz se - zvláště v Evropě - spojovalo s auty, parfémy a oblečením. Jazz byl opět v kurzu a lidé, kteří se k němu hlásili, patřili k těm informovaným a světoznámým. Lidé kupovali více jazzových desek, ti, kteří přestěhovali své sbírky na půdu, je vrátili zpět do obývacího pokoje, a mladí posluchači hledali své idoly mezi záplavou talentovaných, technicky vyspělých hráčů, kteří přicházeli z jazzových konzervatoří. Hard bop padesátých a šedesátých let objevili i návštěvníci diskoték a Djů po celém světě. Noční kluby zaplavila jazzová klasika a to včetně velmi vzácných nahrávek ze sedmdesátých let na značkách Black jazz, Strata East a Flying Dutchman. Standardy se mísily s funky, rapem a latinskými rytmy. Školní mládež zjistila, že Art Blakey dokázal držet beat nejen na svých klasických nahrávkách, ale že je v plné síle i v osmdesátých letech. Wynton Marsalis stojí v čele celé organizace hráčů, kteří bývají označováni za neoklasiky.

Jazz v české hudbě

Slovo jazz se u nás poprvé zřejmě objevilo v názvu skladby skladatele Otakara Samka Wentery Jazz. To bylo v roce 1919. Ovšem s jazzem, jak se hrál v té době v USA, měla tato hudba pramálo společného. Jazzem se totiž tehdy nazývala jakákoli hudba či orchestr, který měl soupravu bicích nástrojů. Povědomí o jazzové hudě bylo u nás ještě ve 20. letech velmi kusé. Naši mladí avantgardní umělci však začali stále častěji jezdit do Mekky kumštýřů té doby, do Paříže. Zde se setkávali s hudbou, jejíž rytmy více vyhovovaly jejich životním pocitům a celkové atmosféře doby. Ta nová dravá hudba se nazývala jazz. V roce 1928 byla vydána kniha s prostým názvem Jazz. Byla to první česká a jedna z prvních evropských knih pojednávajících o jazzu.

Nejvýraznější osobností vyrostlou z tohoto jazzového podhoubí však byl Jaroslav Ježek. Jeho jazzová tvorba bývá někdy označována jako raný český swing. Jazz obohatil naši hudbu o zcela nové prvky a inspiroval řadu výtvarníků, básníků, divadelníků či filmařů. Po naivních začátcích a převzatých skladbách začaly vznikat kvalitní české písničky, které se staly zdrojem pro hudbu druhé pol. 20. stol.